Už jen pár dní do odjezdu a já se už tak těším, zárověň mám ale docela strach a bojím se že mě nezařadí do Zmijozelu. Máma na mě zase naléhá a říká že nám zařídila další ples. Pff už se vážně ,,nemůžu dočkat,, tentokrát si ale mám prý najít i doprovod a já vážně netuším koho. Někoho z těch otravných prváků? To určitě, musím se trochu rozmyslet a třeba na někoho přijdu. V kotli se toho poslední dobou moc neděje a většinou tam jen sedím a přemýšlím. Bavím se teď hlavně s Mariusem, protože ten mi příjde jako skoro jediný v pohodě. Jednou jsme si spolu zašli do Portsmucku, což je jedna malá a docela hezká vesnička. Prošli jsme to tam a když už jsme neměli kam jít šli jsme zpátky k hostinci, ve kterém byl letax. Byli jsme už na náměstíčku, když v tom tam přišel i nějakej další prvák. Marius s ním začal mluvit a já na něj furt zírala. Připadalo mi že ho znám. Někdy jsem ho už viděla, určitě. Zjistila jsem že se jmenuje Andrew, chtěl slyšet i moje jméno, ale proč bych říkala své jméno někomu koho vůbec neznám? On na to jen odvětil, že kdyby byl takový mudlovský šmejd jako já, taky by se bál říct svoje jméno. To už ale přehnal. Kdo je že se mi opovažuje nadávat do mudlovských šmejdů? Byla jsem na něj tak naštavná že by mi z očí mohli snad šlehat blesky. Marius mě odtamtud naštěstí odtáhnul, než jsem stačila něco udělat. Další den jsem ho viděla v kotli, jak sedí u stolu. Propalovala jsem ho zlostným pohledem, ale skoro si mě nevšímal. Pak ale udělal divnou věc. Sám od sebe si ke mě přisednul a zeptal se mě na jméno. Dost mě to zaskočilo, furt jsem na něj byla nštvaná, ale jméno jsem mu nakonec řekla. Začali jsme si povídat a zjistila jsem že je prakticky stejný jako já nebo Mairus. Je z kouzelnické rodiny a chce do Zmijozelu. Potom jsem si najednou vzpoměla odkud jsem ho znala. To byl on, ten kluk, kterého jsem viděla v Prasinkách. Myslela jsem si že je upír, protože měl strašně bledou pleť a to se od té doby taky moc nezměnilo. Myslela jsem si že mě pronásledoval a on prý si to o mě myslel taky. Byl docela milý a tak jsme spolu zašli do Portsmucku. Chvíli jsme se pocházeli, ale najednou jako kdyby se snad spálil o oheň a chytal si zarudlou ruku, která ho bolela. Donesla jsem mu vodu a on si ji ihned na ruku vylil. Rychle jsme se vrátili a on celou tu dobu šel stínem. Čím dál víc mi připadal jako upír a už jsem se ho vážně začínala bát. Hned jak jsme dorazili do kotle, rozloučil se a odběhl na ulici. Celý zbytek dne jsem o tom přemýšlela a nedalo mi to spát. Mockrát jsem ho už pak neviděla, ale jednou se naskytla příležitost a já ho pozvala na ten mámin ples, abych aspoň vypadala že tam nejdu jako trapná holka bez doprovodu. Ples proběhl docela dobře a musím říct že Andrew má skvělé vychování a umí moc dobře tančit. Konečně jsem se na nějakém z těch máminých plesů nenudila. Lépe jsme se tam poznali a začali jsme si navzájem říkat zkratkami. Pár dní po plese konečně otevřeli Příčnou ulici a řady prváků se do ní hrnuli. Samozřejmě jsem hned zamířila ke Gringottově bance a Drew šel se mnou. Tam jsme čekali asi dvě hodiny než nás konečně pustili k penězům. Měla jsem tam skromný obnos zlata a hned jsem věděla že na všechno oblečení co si chci koupit to nevyjde. Pomyslela jsem si že hned na hradě musím napsat rodičům o nějaké peníze. Když už jsme si peníze vybrali, zamířili jsme k Olivanderovi. Byla tam docela malá fronta, ale nějaká holka furt zdržovala. Ztvrdli jsme tam až do večera a už jsem měla nervy vážně na dranc. Dostala jsem se na řadu a Olivander si mě změřil tím jeho divným, kouzelným metrem a dal mi jednu hůlku na vyzkoušení. Nic se nestalo, tak mi podal další. Máchla jsem s ní a vylétli z ní jiskry. Řekl že je z buku, 13 palců dlouhá a žíně z jednorožce. Už jsem byla sice unavená, ale touha po nějakém oblečení mě přemohla a já zašla k Malkinové. Nakoupila jsem supr hadry a šla si lehnout. Musela jsme si koupit taky sadu oblečení pro první ročník a když jsem se koukla co tam je zhnusila jsem se. Jenom černá a bílá, nic jiného, budu si to muset na hradě přebarvit. Jinak jak jsem tušila, kravata, která strašně škrtí a staromódní klobouk. Už jsem byla vážně unavená, tak jsem si šla lehnout a vysílená jsem hned usla. Další den to bylo podobné, hodně front a hodně utracených galeonů. Večer jsem seděla s Drewem v kotli a seznámila jsem se tam s jeho bratrem Edwardem. Už zbývá jen jeden den do odjezdu a já jsem napnutá jako struna. Musím se uklidnit, jinak to určitě nevyjde. Začnu si radši pomalu balit, abych pak nezameškala, doufám že se nepojede moc brzy, jinak určitě zase zaspím jak se znám. Tak zatím se loučím, ale brzy už jsem určitě napíšu jak dopadlo zařazování...
-Rosalie de Blanc-