Tak a je to tu. Pomyslela jsem si když jsem se ráno vzbudila. Můj velký den nastal. Nemohla jsem vůbec dospat a probudila jsem se strašně brzy. Nechtěla jsem vylézat z postele, protože jsem veděla, že se budu stejnak nudit a nemohla jsem usnout. Jen tak jsem ležela a zírala do stropu. Když jsem ale už zaslechla ten třeskot kufrů, které někdo vynáší ven, radši jsem vstala. Měla jsem velké dilema. Nevěděla jsem co si vzít na sebe. Musela jsme si prosadit svojí oblíbenou modrou, ale nějak mi to nevycházelo. Nakonec jsem si vzala oblíbenou tyrkysovou blůzu a přez ní vestičku. Zabalila posledních pár maličkostí, uklidila pokoj a vyrazila jsem vpřed. Dotáhnout ten kufr do kotle byl vážně nesplnitelný úkol, ale nakonec jsem to zvládla. Hodila jsem ho to té truhly a přemýšlela, jaktože se do ní vejde tolik kufrů. Usoudila jsem že musí být kouzlem zvětšená, protože to už jsem jednou viděla. Sedla jsem si k nejblišímu stolu a čekala na Drewa. Nakonec tam dorazil i on a jeho brácha Edward. Společně jsem se vydali k nádraží, kam už proudili davy prváků. Když jsme dorazili k nástupišty 9 a 3/4 a já viděla tu zdánlivě neprostupnou zeď trochu jsem zaváhala. Nevypadalo to že by se jí dalo jen tak hladce projít a být prstě na druhé straně. Rozběhla jsme se a s Andrewem jsme jí proběhli. Vyběhli jsme na nástupiště a jak jsem byla v plném trysku, málem jsme do někoho vrazila. Na kolejích už stál majestátní, rudý vlak a z komína se mu valily oblaky kouře. Drew měl nějaké poznámky jaká je to stará herka a že se cestou určitě rozpadne, ale pro mě to byla vstupenka na vysněné místo. Oba jsme nastoupili a hledali jsme prázdné kupé, což se najednou jevylo jako nemožné. Objevil se tam pak i Edward, který se předtím někam vypařil. Nakonci vlaku jsem ale konečně našli celé kupé pro sebe a radostně jsme do něj zapadli. V průběhu cesty si k nám přisedl i Marius a my jsme uháněli krajinou. Nedokázala jsem nijak skrýt jako obavy mám, že se do Zmijozelu nedostanu a ostatní vypadali tak klidně a sebejistě. Byla jsem tím ještě vystrašenější. Po té dlouhé jízdě jsem se trochu uklidnila a když jsem zaslechla, že prváci se z důvodů bezpečnosti letos nebudou plavit na loďkách, ale přemístí se do školy letaxem, zmizela i možnost utopením se v jezeře a já byla konečně klidná. U letaxu to bylo dost přeplněné a nikdo nevěděl co má dělat. Naštěstí jsem se nějak prorvala ke krbu a už jsem byla konečně v Bradavicích...
Bylo to tam nádherné už na pohled. Rozhlížela jsem se, div jsem si nevykroutila krk, ale musela jsem se zařadit do jedné ze tří řad a tak jsem radši zamířila tam. Byla tam jedna postarší profesorka, která nebyla přáliš přávětivá a taky ne moc slušná. Už měla docela ztrácela nervy a tak nás nechala dělat si co chcem a radši vzala prvních 12 lidí k zařarování. Já mezi nimi bohužel nebyl, ale Drew a jeho brácha ano. Začala nesnesitelná nuda a my jen čekali až se ta sprostá profesorka vrátí. Pak vzala asi dalších 10 a mezi nima jsem byla i já. Zavedla nás do takové chodby, kde byli lavičky a tam jsme čekali strašně dlouho dobu. Když jsme se vynořila ve Velké síni. Všichni byli jak omámení. Mě to teda nijak moc nenadchlo. Sice to bylo hezký, ale od Bradavic jsem něco takového čekala. Teď přišlo na řadu dlouhé čekání a mnoho předbíhání. Předběhlo mě snad sto lidí a už jsem byla vážně naštvaná. Jedna holka byla obzvlášť strašná. Byla prá lidí za mnou a všechny je předběhla až přede mě. Zjistila jsem že se jmenuje Carimell, protože takhle na ní nekdo furt volal. Nedokázala se asi ani obléct, protože měla nechutně žluté kozačky a jak jsem si všimla tak byli obě na pravou nohu. Ve velké síni už byla tma, když jsem se konečně dostala na řadu a profesorka co vyvolávala jména už skoro chraptěla. Sedla jsme si na stoličku a klobouk mi spadl přes oči. Mumlala jsem si pro sebe Zmijozel, prosím Zmijozel. Najednou v mé hlavě promluvil tichounký hlásek. Takže Zmijozel ano? Myslíš si že tam budeš šťastná? No, inu hlavu máš chytrou a rozhodně se do něj hodíš tak ať je po tvém. ZMIJOZEL! Zvolal a mě se po tváři rozlil zářivý úsměv. Ihned jsem pádila ke stolu a sedla si vedle Drewa a Edwarda. Rozhlížela jsem se kolem sebe a taky jsem uviděla tu holku s krátkými vlasy a vedle ní toho Giana. Bylo tam ještě pár dalších, ale ty jsem neznala. Přišel tam i Marius a ten už měl obarvený plášť a klobouk. Po nějaké době jsme se vydali s Drewem hledat naší spolku, ale neuspěli jsme. Nakonec jsme se tam objevila jedna holka a ta nás tam zavedla. Společenská místnost je v podzemí a docela kousek od Velké síně. Řekla nám heslo a mi jsme vstoupili do tmavě osvětlené místnosti, kde to zářilo přízračným zelenavým světlem. Bohužel hned jak jsme vstoupili, všichni jsme se svalili na jednu hromadu, protože domácí skřítkové asi moc důkladně vyleštili podlahu a my jsme stále padali. Našla jsme si svůj kufr a vyndala si nějaké věci. Už jsem si také obarvila nějaké oblečení na tu nádhernou zelenou a stříbrnou a ty barvy jsou prostě úžasné. Bohužel jsem se ale musela vspat v křesle, protože profesor nedorazil, ale usnula jsem vcelku dobře, protože jsem byla z toho dne strašně vysílená. Teď už je ráno a já se nemohu dočkat celého dnešního dne, takže někdy jsem zas napíšu.
°Rosalie de Blanc°