Už si tu pomalu začínám zvykat. Většinu času teď trávím doma nebo v Děravém kotli, kde se snažím učit anglicky. Už mi to docela jde, ale stále mám hodně francouzský přízvuk, snad se ho ale brzy zbavím. Jenže krom učení a posedávání doma tu není nic dobrého k zabavení, takže se tu nesnesitelně nudím. A tak dny plynou a já jen čekám na dopis, sice vím, že je na něj ještě brzy, ale už se nemohu dočkat. Máma se mě snaží zabavit tím, že mě vodí po různých společenských událostech, ale už mi to opravdu leze krkem. Stále nějaké plesy a večírky, všechno to nesnáším. Jednou jsme byli na nějakém velkém plese poblíž Bradavic, kousek od Prasinek. Byla tam nuda jako nikde a zrovna byl Valentýn. Když byla zábava v plném proudu a máma se plně soustředila na konverzaci s jednou vysoko postavenou dámou z ministerstva, řekla jsem si že nebude vadit, když se na chvíli vzdálím. Šla jsem přes Prasinky až k lesu odkud jsem mohla vidět Bradavice. Co jsem si z dálky všimla byli ozdobené růžovými praporky a ozývala se odtamtud hudba, že se musel otřísat snad celý hrad. Povzdechla jsem si a radši myslela na něco jiného. Už byl večer a stmívalo se. Došla jsem až k plotu na kraji lesa a koukala se na Chroptící chýši. Byla jsem tak zamyšlená, že jsem ani neslyšela náhlý pohyb za mími zády někde v lese. Uvědomila jsem si to až pozdě, otočla jsem se, ale ten kdosi, který byl v lese už asi zmizel. Radši jsem odtamtud zmizela a vrátila se na ples. Pár dní poté se mi naskytla příležitost zjistit kdo nebo so tam bylo. Táta mě vzal do Prasinek a seděl v hospodě U tří košťat. Tátovi nevadilo že jsem odešla a šla zkoumat město a tak jsem opět zamířila k Chroptící chýši. Už aspoň vím proč se jí říká nejstrašidelnější místo v Anglii, možná tam vážně něco je....Šla jsem lesem a k mému překvapení byl velice hustý a musela jsem se často sehnout, abych se vyhnula dotěrným větvičkám. Zaslechla jsem, jak se za mnou něco pohnulo, bleskově jsem se otočila a zřejmě jsem se začala i trochu třást při vzpomínce na divoká stvoření co tu mohli žít. Chvíli jsem zkoumala les a mezi větvemi jsem zahlédla chlapce. Byl asi stejně starý jako já, ale něčím zvláštní. Měl velmi bílou pleť, skoro jako sníh. Bála jsem se ho, chvilku jsem si myslela, že je nějaký upír a srdce se mi rozbušilo. Chvíli se na mě díval, ale najednou se nečekaně rychle pohnul, že jsem to ani nedokázala zaregistrovat a byl pryč. Běžela jsem pryč a doufala že najdu cestu zpět, naštěstí sem se neztratila a radši už jsem k té podivné a strašidelné chatě nechodila. Teď už zase žiju ten nudný život, ale vzpomínka na toho kluka mi nahání husí kůži a nedokážu tu vzpomínku zahnat.